Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala
jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané
boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy,
když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses:
„Jak jsi mohla?!“ – ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě
na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal,
protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli.
Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě,
naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život
prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali
jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal
jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala
jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci
dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře
a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem
na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a
byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy
jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou,
když jsi se zamiloval.

Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala
v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala
jsem ji.

Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli
děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich
růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale
ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila
většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem
je chtěla milovat, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli,
stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se
za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí,
zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno
okolo nich a jejich dotyk – přestože tvůj dotyk byl teď takový
ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem.
Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení
a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové
cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty
jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy.
V posledních letech už jen povíš „ano“ a změníš téma.

Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všechny výdaje
na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě
a budete se stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal
jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já
byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když
jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky,
strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "Vím, že jí
najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled.
Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papíry“.
Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel
„Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem o něj
měla starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a
věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil
ses se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul ses mému pohledu a zdvořile
jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.

Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně
o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný
pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak to
mohl udělat?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim
to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje
chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila
a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce,
doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor – že to celé byl
jen zlý sen� a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se
o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila,
že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných
štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího
kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne
a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá
místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála.
Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míhal se v tom
i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to
mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí
jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou
tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po
její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá
tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly.
Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla,
ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala
jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla:
„Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je
to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou
ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit – místo
plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s
posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním
mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to
určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe
myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal
takovou věrnost jako já.

­­­­­
Poznámka: Pokud vám článek „Jak jsi mohl“ vehnal slzy do očí
tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený
z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických
útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit
pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem.
Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech,
na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.

Děkuji, Jim Willis

A asi nejen v amerických útulcích :-(

VISZLA A JEJÍ PRÁVA

alt Jestli se mi něco líbí, je to mé
alt Jestli mám něco v tlamě, je to mé
alt Jestli si můžu od vás něco vzít, je to mé
alt Jestli jsem měla něco předtím a teď to už nemám, je to stále mé
alt Jestli to není mé, tak se vám nikdy nesmí zdát , že to bylo někdy vaše
alt Jestli něco rozkoušu, všechny kusy jsou moje
alt Jestli něco jen vypadá jako věc na hraní, je to mé
alt Jestli jsem něco viděla první, je to mé
alt Jestli si s něčím hrajete a pak to položíte, je to automaticky mé

altTo co je rozbité, to je vaše.

 

Převzato ze stránek GEMINI.

PSÍ PROSBA



Pane, žiji 10 – 12 let, každá vzdálenost od Tebe mi přináší žalost.
Mysli na to, než si mne pořídíš.
Dopřej mi čas, abych pochopil co ode mne žádáš!
Nehubuj mě dlouho a nezavírej mne za trest.
Ty máš svou práci, zábavu, své radosti – já mám jen Tebe!
Mluv na mne často!
I když slovům úplně nerozumím, stačí mi Tvůj hlas,
který se na mne obrací.
Pamatuj, že to, jak se se mnou zacházíš, nikdy nezapomenu!
Než mne uhodíš,
uvědom si že mohu lehce rozdrtit kosti Tvé ruky,
ale já to nikdy neudělám!
Až se Ti bude zdát, že jsem neposlušný a líný,
uvědom si, že i já mám své potíže i stáří,
dlouhý pobyt na sluníčku, nebo mám opotřebované srdce.
Starej se o mne, i když zestárnu,
vždyť i to na Tebe jednou čeká!
Každou cestu mi buď při boku! Neříkej nikdy:
U toho nemohu být,
nebo: Ať se to stane v mé nepřítomnosti!
Pamatuj – všechno je pro mne lehčí, když jsi u mne!

Tvůj přítel

Tuto prosbu jsem „sprostě“ okopíroval ze stránek SEILA. Kajícně se přiznávám, ale když mě se tak líbila… :o).